Alice Tancošová v oboru pracuje už víc jak 15 let. Po celou dobu se věnuje vzdělávání romských dětí. Aktuálně působí jako sociální pracovnice předškolního klubu Brouček ostravské organizace Vzájemné soužití. Připravuje děti, aby úspěšně zvládly vstup do mateřské a později základní školy. Alice je proto pro nás jednou z dalších Hrdinek včasné péče.
Alice, co pro vás znamená včasná péče?
Znamená to pro mě, že dítě bude připravené na to, co ho čeká ve školce nebo ve škole. Dítě se nebude bát, nebude se stydět. Většinu věcí už bude znát, bude třeba dříve mluvit. Všechny tyto dovednosti se dítě naučí například v předškolním klubu.
Jakým způsobem ve vaší organizaci pracujete, a kdo se na poskytování včasné péče podílí?
Pracuji v předškolním klubu, který funguje už třetím rokem. Dříve jsem 13 let pracovala v přípravné třídě na základní škole, kde jsem měla ve třídě převážně romské děti. Mojí náplní práce je vzdělávání dětí. Dále máme pracovníka, který je v terénu a věnuje se rodičům, vyhledává jim např. běžné mateřské školy, kam od nás děti přecházejí a poté máme paní pedagožku, která nám připravuje vzdělávací plány.
A kdo jsou nejčastěji vaši klienti?
Nejčastěji jsou to maminky, které bydlí na nedaleké ubytovně. Většina z nich má v průměru 4 až 5 dětí, takže je to pro ně zároveň velká pomoc, když dítě umístí k nám to klubíku. Mám zkušenost, že si maminky najdou práci, když mají dětí umístěné u nás a starší už třeba chodí do školy.
Jakou formou nabízíte rodinám podporu a zapojení do programu včasné péče?
Nabízíme pro děti od 2 do 5 let umístění v předškolním klubíku. Klubík je otevřen od 8 hodin do 15 hodin od pondělí do čtvrtku. V klubíku děti mají svačinky a oběd, které hradí organizace, zároveň pro děti organizujeme různé akce a výlety. Navštěvujeme zábavné herny nebo jezdíme pravidelně do zoo, kde přizveme i rodiče jako doprovod. Pro děti je to vždy velký zážitek, protože s rodiči tyto možnosti většinou nemají. Často se stává, že děti ještě nikdy předtím v zoo nebyly. Dále mají rodiče možnost požádat terénní pracovnici o pomoc při řešení problémů ve škole nebo třeba při umístění dítěte do mateřské školy.
Jak podle vás může včasná péče ovlivnit vývoj dítěte? Máte ve svém okolí nějaký konkrétní příklad?
Vybavuji si jednoho chlapce, který k nám nastoupil ve 3 letech. Jeho rodiče měli dalších 5 dětí. Chlapec byl velmi agresivní, výbušný, ostatní děti se ho bály a nechtěly si s ním hrát. Během pár týdnů se z něj stalo nejhodnější dítě v klubíku. Potřeboval jen péči, hrály jsme si s ním a ukázaly mu, že je v klubíku vítaný. Jeho agresivita pramenila z toho, že doma se mu nikdo nevěnoval a chyběla mu pozornost, kterou si tímto způsobem vyžadoval. Maminka nám každý den děkovala, s tím, že doma syna nepoznává, a že ji vůbec nenapadlo, že stačilo tak málo. Říkala, že při šesti dětech si toho nevšimla.
A jakým způsobem nenásilně rozvíjíte rodičovské kompetence?
Z mé zkušenosti stačí rodiče jen vyslechnout. Většinou se mi stane, že rodiče sami vědí, kde je řešení, jen se třeba bojí daný krok udělat. Často stačí jim dodat odvahu a podpořit je. Také hodně pomáhá pozitivní příklad v okolí, protože příklady táhnou.
Které problémy vaši klienti nejčastěji řeší?
Bohužel řeší základní věci jako je bydlení. Většina rodin bydlí na ubytovně a snaží se si najít nový domov. Dokonce mají našetřené peníze na kauci, ale když majitel zjistí, že mají 5 dětí, tak jim většinou žádost o byt zamítnou. Takže je to pro ně začarovaný kruh. Také rychle ztrácí naději po prvním nezdaru a smíří se s životem na ubytovně. Také jsem v klubíku měla děti, které k nám vodila charita, protože maminka přišla o byt a děti ji byly odebrány.
Co považujete za váš největší úspěch v oblasti včasné péče? Vybavíte si nějaký konkrétní příběh?
V paměti mi utkvěli dva sourozenci, kteří chodili do klubíku krátce. Přiváděla je jen maminka, která sama vychovávala čtyři děti. Bohužel ze dne na den přišli o bydlení a všechny děti ji byly odebrány do místní charity. Charita k nám vodila sourozence dále, ale děti byly kvůli této události zamlklé a smutné. S maminkou jsme zůstali v kontaktu, posílala jsem ji denně fotky dětí, nabídla jsem ji možnost s nimi trávit čas v klubíku. Spojila jsem ji s mojí kolegyní, která ji pomohla postavit se na vlastní nohy a najít si práci a později i nové bydlení. Společně jsme ji pomohly děti získat do vlastní péče a konečně tak mohla být opět se svými dětmi doma.
A co vaši práci brzdí?
Největší překážkou jsou bohužel sami rodiče. Děti mají nepravidelnou docházku, jen kvůli tomu, že rodičům se nechce ráno vstávat nebo vést dítě do klubíku ve špatném počasí. To nám děti později řeknou. S dětmi problém není, bohužel jen s rodiči je občas těžší domluva. Zpočátku je třeba rodičům vysvětlit, že docházka do klubíku je pro dítě důležitá. Naučí se nově věci, najde si nové kamarády a samozřejmě pro něj pak bude mnohem jednodušší přechod do mateřské školy a později do školy.
Spolupracujete s nějakými dalšími institucemi?
Spolupracujeme s místní základní školou a okolními mateřskými školami. Naším úkolem je rodičům nabídnout možnost plynulého přechodu do běžné mateřské školy. Se školami pořádáme během roku společné akce, kde děti z klubíku navštíví místní mateřskou školu a školka většinou připraví nějaký společný program. Naposledy jsme měli Den Země. Tyto společné akce jsou úžasné v tom, že se děti zapojí mezi ostatní děti, seznámí se s učitelkami a poznají jiné prostředí.
Autorka: Mgr. Aneta Suchá, sociální pedagog předškolního klubu, Vzájemné soužití o.p.s., člen Platformy pro včasnou péči
Hrdina Pavel: každé dítě by mělo chodit do mateřské školky
Nedávno jsme vám přinesli příběh Pavla, který pochází z vyloučené lokality Zárubek. Jeho cesta za vysněnou maturitou byla kvůli těžkým startovacím podmínkám zkouškou Pavlovy silné vůle. Jen díky touze být vzdělaný to ale dokázal. Jaké překážky musel překonat nám prozradil v rozhovoru.
Pavle, můžeš se představit a co dnes děláš?
Jmenuji se Pavel Mišariko a je mi 29 let. Mám tři sourozence, dvě setry a jednoho bratra. Pocházím z ostravské vyloučené lokality Zárubek. Do MŠ jsem chodil do segregované školky, které byla součástí segregované ZŠ. Na ZŠ jsem nebyl moc dobrým žákem, co se týká prospěchu. Protože jsem chtěl být vždy u policie, vybral jsem si Střední odbornou školu Ochrany osob a majetku v Ostravě. Být policajtem byl můj sen už odmalička. Nyní už 10 let pracuji jako strážník Městské policie v Ostravě.
Chodil jsi do segregované mateřské školky, vzpomeneš si ještě na to, jaké to tam bylo?
Chodil jsem do MŠ, která spadala pod ZŠ Škrobálkova v Ostravě – Kunčičkách. Z té doby si toho moc nepamatuji. Jen možná to, že tam byla celkem striktní paní učitelka. I když byla přísná, měl jsem ji oblíbenou. Často jsme s ní zpívali, hráli na hudební nástroje. Skoro každý den jsme něco vyráběli.
Myslíš si, že pro tebe byla mateřská školka přínosem?
Rozhodně. Myslím si, že každé dítě by mělo chodit do MŠ. Je to dobrá příprava minimálně na první třídu na základní škole. Dítě si zvykne na nějaký režim, pořádně si ohmatá školní pomůcky, a hlavně se naučí s nimi pracovat.
Jak zpětně vidíš studium na základní škole?
Bohužel si myslím, že jsem neměl dobrou přípravu pro studium na střední škole. I když se nás učitelé na ZŠ snažili naučit co nejvíce, tak to pro mě nebylo dostačující. Co si vybavuji, tak angličtina byla mizerná. V českém jazyce jsem nikdy nechápal gramatiku a z diktátu jsem měl nejlepší známky čtyřky. I když nevím, jak se mi to podařilo, tak jsem měl na ZŠ vyznamenaní. V té době jsem to nijak neřešil, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Bral jsem to jako úspěch mít vyznamenání. Myslím si, že jsem měl vyznamenání jen kvůli oblíbenosti u učitelů.
Přesto jsi se dostal na střední školu zakončenou maturitou. Jaké bylo tvoje středoškolské studium?
V prvním pololetí to bylo peklo. Před zahájením školy jsem čekal asi 40 minut před budovou a rozhodoval jsem se, jestli tam jít nebo ne. Měl jsem obavy z toho, jak to tam bude fungovat, jak mě přijmou spolužáci. Posléze jsem se odhodlal a šel jsem tam. Našel jsem si třídu, ve které jsem měl být a usadil se do lavice. Ve třídě bylo 33 spolužáků a já byl nervózní. Potom do třídy vstoupil učitel ve vestě, vypadal jako z westernu a představil se jako Václav Šaroch. Byl to náš třídní. Každý jsme se představili a řekli jsme, odkud pocházíme. U mě se pozastavil a vyptával se na další věci. Po úvodní hodině si mě k sobě zavolal a začal se mě vyptávat na další věci. Potom mi řekl, že pracoval mnoho let u Policie ČR, a že byl styčným důstojníkem pro národnostní menšiny. Taktéž, že byl velkou součásti projektu MV ČR „Společný svět“. Projekt Společný svět byl o prohloubení vztahu mezi orgány Policie ČR a Romy.
Co pro tebe bylo na střední škole nejtěžší?
V prvním pololetí studia jsem na tom byl kvůli mizerné přípravě ze základní školy opravdu špatně. Nestíhal jsem rozsah probíraných látek. Neměl jsem ani základy toho, co ostatní spolužáci. A hlavně, neuměl jsem se učit. Myslel jsem si, že propadnu. V průběhu celého studia jsme měli jako maturitní předmět Speciální tělesnou výchovu, kde jsem se učili Judo a Jiu-Jitsu spojené s policejní sebeobranou. Moje fyzická příprava byla katastrofální! Neuměl jsem udělat kotrmelec, natož hvězdu. Chtěl jsem studium ukončit. Ale spolužáci mi pomohli a přesvědčili mě, ať to ještě zkusím. Zapojil jsem se do sportovního klubu sebeobrany, kde jsem se učil gymnastiku. Trvalo mi tři měsíce, než jsem se naučil hvězdu. Když jsem v pololetí skládal zkoušku ze speciální tělesné výchovy, dostal jsem jedničku. Bylo vidět, že učitel, který byl reprezentantem ČR v Judu, byl rád, že jsem ve třídě. Gymnastika už pro mě nebyla tak těžká. I Jiu-Jitsu jsem už bral jako zábavu. Dokonce jsem se dostal na trénink s jedním z nejlepších bojovníků v Polsku. V prvním pololetí jsem dostal pochvalu třídního učitele, a to mě nakoplo bojovat dál. V dalším pololetí jsem si zařídil doučování z angličtiny, které jsem měl třikrát týdně. Ze začátku to pro mě bylo hodně těžké, neměl jsem skoro žádný osobní život. Ale díky tomu jsem došel až do maturitního ročníku a úspěšně absolvoval. V té době jsem se hlásil na VŠ do Opavy, kam mě ale nepřijali, protože jsem se soustředil víc na maturitu, než na příjímací řízení na VŠ.
Je něco, co bys změnil na vzdělávání u nás?
Změnil bych přístup učitelů na základní škole. Měli by být přísní, mít větší nároky na žáky. U segregovaných škol by měla být spolupráce s rodinami. Byl bych i proto, aby ze strany státních orgánu byly větší kontroly. Taky bych víc rozšířil alternativní způsob vzdělávání. Myslím si, že by výuka žáky víc bavila a měli by pak lepší vztah ke vzdělávání.
Kdo ti nejvíc pomohl na tvé cestě za vzděláním?
Spousta lidí. Pomohla mi rodina, bez ní bych nebyl na SŠ, dále třídní učitel na střední škole a spolužáci, se kterými se stýkám dodnes.
Autorka: Mgr. Aneta Suchá, sociální pedagog předškolního klubu, Vzájemné soužití o.p.s., člen Platformy pro včasnou péči
